PiNK TAJMAUT je pokusná stránka, která vznikla za účelem dělat něco, když není nic na práci, a naučit se něco málo HaTMatiLky. Na PiNK TAJMAUT se můžete setkat se spoustou zvláštních věcí, z nichž některé souvisejí s tím, že je stránka pokusná, a jiné s pouhou ujetou povahou autorky (autorek).


7. 4. 2010 - No vážně.
Připomíná mi to školu. Kdy asi zase přijde, haha, ptají se spolužáci. Asi nikdy. Zase chybí. Už rok a čtvrt. Slíbila, že přijde, ale nepřišla. Tak pozor. Nejsem ráda, když mi něco připomíná školu. Takže si tyhle poznámky nechte a čtěte.
Založila jsem si taky účet na fesjbůku. Používám ho zejména ke sledování zajímavých osob z česko-slovenského fandomu a komentuju cizí příspěvky. Sama jaksi nemám, co bych psala. Když jsem si po sobě své vlastní příspěvky pročetla, zjistila jsem, že zejména peču, vařím a řehtám se nad věcma, kterým se nikdo jiný nesměje. Nejsem dobrá povaha na fejsbůk. Nejspíš to tak nebývalo vždycky, ale teď je. Někteří se diví proč. Proč? Hm, asi proto:
Když se vám stane příliš mnoho věcí, když zažijete příliš mnoho změn, bojů, prozření a jinejch dějovejch zvratů v krátkým čase, tak pokud vás nezabijou, poněkud vás obrousí. A určitej druh těchhle událostí pak navíc způsobí, že si uvědomíte nedůležitost a obyčejnost vlastních prožitků, a najednou vám nepřijde, že je to něco, co by se mělo psát a číst. K tomu, abyste mohli mít blog, potřebujete touhu sdělovat světu své myšlenky, názory a prožitky a taky pocit, že svět to chce slyšet. Ovšem mně se v poslední době nezdá, že by lidi potřebovali nutně slyšet o tom, jak jsem šla na výlet (a mimochodem PiNK vůbec nebyl myšlen jako blog, tss). Žiju obyčejnej život. Je úplně jedno, že je to osm set kilometrů od lidí, co čtou moje stránky. Žiju si ze dne na den a nedělám vůbec nic důležitýho! Ale nás zajímá, jak jsi šla na výlet, myslíte si možná. Protože to umíš tak pěkně podat. No jo, to je sice hezký, ale... co když si chci nějakej výlet nechat jen pro sebe? Homo sapiens sapiens mají ve svém životě různá období a dost dlouho se nedá říct, že jejich povaha je prostě taková a maková, nebo povidlová nebo tvarohová s rozinkama, a hlavně konečná. No a já mám teďka období introverze. Ehm. Prostě se mi nechce pořád žvanit jen o sobě. Radši teď poslouchám, co říkají ostatní (a tudíž o nich mám informace, ale to jsem jako neřekla). Zhoupla jsem se někam, odkud vidím na lidi, ale oni ze mě vidí jenom nožičky, a to je přece občas taky dobře. Měla jsem něco, co se potřebovalo ozývat a potřebovalo svou ozvěnu. Jenže to něco, co se emocionálně vlnilo a v příboji svejch citů tvořilo sdrceryvný fejetony, zjistilo, že příboj poněkud opadl a že by mělo jít dělat něco konstruktivního. Tak to teď konstruuje opravdu ucelené věci, ale dokud nebudou hotové, tak vám je to neukáže. Ale třeba bude víc obrázků. Pokud se mi budou zdát dost důležité.
Zní to hrozně smutně, co. Zní to jako konec. Ale není. Podělím se s vámi o věci, který hotový jsou, jo? Dneska jsem slepila vteřinovým lepidlem dva umělohmotné předměty a pokusila se natáhnout nový nylonový struny na starou kytaru, což mě přestalo bavit, když mi už druhá struna napětím protáhla příliš malý uzlík na svém konci dírkou v kobylce. Vázat na strunách ty uzlíky dvojitě je fakt votravný. Ale jdu to dodělat. A pak si uvařím a upeču a sežeru k večeři tortily, který budou úplně úžasný. A to je všechno.


11. 12. 2008 - Kéž bych byla Stáňou Kruszewskou...
Blíží se Vánoce. Za oknem balkónu se neměnná a pořád jiná scéna s mostem rozsvítila rudými světýlky, která jsou vánoční, záhrobní a brzdová. Most nemá příď a nemá záď, ale já vím, že se se mnou loučí. Protože odcházím. A zvukový signál semaforu mi kvíká na pozdrav, jako vždycky, když kolem něj jdu, i když třeba ani nechci přejít, ale je moc daleko, než abych ho slyšela. Nechci přejít, jako nikdy, tak ani teď. Nemám ráda přechody, nemám ráda pálení mostů, protože mám ráda mosty. Ale můj most za oknem balkónu hoří, hoří červenými světýlky a ví, že už nám zbývá jenom týden. Nechtěla jsem sem a teď nechci odsud. Mám ráda pelíšky, svoje místečka, mám ráda park nad kostelem a promenádu na Wislou, kachny a racky, které přivolám kouzlem, a most v ranní mlze. Myslela jsem, že rok bude dlouhá doba. Byl to zvláštní rok, utekl jako ta Wisla pod okny a jako povodeň mi sebral spoustu věcí, jistot, přesvědčení a nadějí. Ale dal mi Krakow. Dal mi krásný cesty uličkama z hospodských lingvistických debat, dal mi příšernou americkou restauraci s krvavýma stejkama, dal mi dva kamarády, co si hrajou na elfy, ale jsou to vlastně hobiti, dal mi zapékanky z pece a nedělní blešáky, zmrzlý pirožky ze samoobsluhy, tramvaje s dřevěnýma sedačkama, dal mi jaro a léto a podzim a zimu na Plantách, který jsem ani jednou nedokázala obejít najednou dokola. A teď přišel čas. Teď mi tenhle zatracenej rok zase něco bere. A zatímco na všechna ostatní místečka a pelíšky se možná jednou vrátím, do bytečku nad řekou se už nepodívám nikdy. A tak vyperu záclony a vymetu kouty, protože je Yule, tak se to má, a svůj život zase zabalím do krabic a pojedu dál. A moje slzy se ztratí ve Wisle, až naposled zamávám svýmu hořícímu mostu.

A aby vám nebylo úplně tak smutno jako mně, tak je tady i letní pohádka o tom, jak Alžbětka poprvé viděla moře...


8. 10. 2008 - Plynné skupenství
Vše je plynné, neboť to plyne. A plyne to děsně rychle. Něco, čemu se před dávnými lety říkalo prázdniny a teď už je to jen léto, skončilo, uteklo a nechalo tu jen voňavé závěje listí na Plantách a příjemně mrazivý vzduch s nepřekonatelným aroma čerstvého sněhu, a vítr, který odvane poslední pokusy slunce o můj úpal. U moře tomu říkají Bora. To takhle přijdete na trh a všichni říkají "to je ale zima!" a vy na to "bora" a oni "bora, bora". No jo, byla jsem u moře! Ale loď s nachovými plachtami nepřiplula. A ani report nepřipluje, protože mám hrozně práce. Jen mě cosi pohnulo sem naházet aspoň čtyři další beztabletové obrazy dávných hrdinů z těch časů, jež jsou nyní již ztraceny, neboť nežije nikdo, kdo by je pamatoval... Ale někteří pamatují na mě. Například jeden čaroděj, můj dlouholetý přítel. Bohužel se teda nejmenuje Gandalf, ale Merlin, ovšem služebníkem Tajného Ohně teda je. A proto se vydal na konferenci o Tajném Ohni kamsi na západ, respektive na jihovýchod západu, a tam se mu konečně podařilo spatřit tu věc. A poslal mi její obrázek. Ano, je to ona! Devítka vyjíždějící z Minas Morgul! Díky, Merline!


22. 7. 2oo8 - Moralizující pohádka O statečném koťátku
Bylo nebylo jednou jedno koťátko a to se ztratilo své mamince. Bylo docela malinké a mělo mourovatý kožíšek. Toulalo se městečkem a plakalo, neboť se o něj nikdo nepostaral a ono mělo nemocná očička a tak šlo poslepu po ulici a mělo velký hlad. Najednou ale zaslechlo hlasy. Byly to hlasy několika mladých lidí, kteří jezdili do městečka na Festival Fantazie (neplacená reklama). Všichni měšťané si říkali: pohleďte na tu bandu, každý rok se sjedou v našem klidném městečku, pijí a halekají do kuropění. Jistě jsou to lupiči a loupežníci, s těmi my nechceme nic mít! Ale kdo z pyšných měšťanů pomohl nemocnému koťátku? Nikdo. Až mladí jinoši a jejich dívky, do kterých by to nikdo neřekl, hned jak koťátko viděli, rozhodli se, že mu pomohou. Koťátko náhle cítilo, jak ho opatrně zvedají něčí ruce, a hlasy říkají: "Chudinka chcípáček, koukněte na ta očička..." "To by tady dozajista umřelo." A od té doby už se koťátko takřka neocitlo mimo měkké, hladící ruce. A milí kamarádi se vydali hledat moudrého veterináře. Hledali hledali, až nakonec našli malou ordinaci, před kterou seděl starý veterinář. "Čeho si žádáte, lupiči a loupežníci?" podivil se. "Přejeme si uzdravit tohle koťátko," odpověděli kamarádi. Veterinář svým očím nevěřil a hnedle dal koťátku injekci antibiotik a kamarádům mastičku na očička a vzácné rady, jak mají koťátko léčit. "Koťátko se uzdraví," řekl jim, "nesmíte však ani oka zamhouřit a stále ho hlídat." První noci bylo koťátku moc špatně, ale kamarádi poslechli starého veterináře ani oka nezamhouřili. Ale světe div se, slepé koťátko pod starostlivýma rukama do několika dnů na jedno oko prokouklo! Taky ztloustlo k nepoznání a bylo čisťounké a nehnulo se od svých nových rodičů ani na krok. Druhé očičko na tom ale bylo moc zle, a tak se kamarádi zase vydali za veterinářem. Ten jim řekl, že koťátko musí na operaci. Parta ale neměla peníze, a tak šla žebrotou a uspořádala na koťátko sbírku. A tu se ukázalo, že i ostatní lupiči a loupežníci, co jich jen do městečka přijelo, měli dobrá srdce. Brzy mělo koťátko spoustu dukátů nejen na operaci, ale i na očkování a další věci nezbytné pro taková koťátka. A nakonec odjelo s jedním mladým loupežníkem do lesa a stalo se jeho pravou rukou. A jestli neumřeli, jezdí na Festival Fantazie dodnes.

*Konec*

A Alžbětka jim přeje slávu a spoustu rumu až do třetího pokolení. Byla tím velice dojata a doufala, že kočička přijede i příští rok a bude mít přes jedno oko pásku. A potom jsme jeli se svými lupiči a loupežníky a piráty na Šumavu!


11. 6. 2oo8 - Bavme se raději o počasí...
W Krakowie jest wedro. Teplota vystoupila na nepříjemných devětadvacet (dvacet devět, bratia Slováci) stupňů Celsia a já jsem dostala úžeh už po pouhé hodině venku, z níž půl hodiny jsem strávila uvnitř. Úžeh se projevil tím, že jsem si dala obyčejnou wodu s konfiturem, místní to nešvar okoukaný mnou v restauraci Chlopske jadlo, a obyčejný oběd, a náhle jsem zjistila, že jsem normálně opilá. Jako po jednom pivu. Vy se možná smějete, ale to není nic k smíchu. Musela jsem jednou rok a půl abstinovat a od té doby se opiju po jedné skleničce čehokoliv. Očividně tedy i wody s konfiturem. Kdo ví, copak je konfitur, může mi to napsat a vyhraje. Vyhraje konfitur. Ha.
To jeptišky, ty pít nesmí. Wodu s konfiturem asi ano, ale jinak ne. Je mi jich líto, protože nemohou nosit minišaty jako já, a chodí po městě v hábitech. Některé řády jsou na tom lépe než jiné, existují totiž jeptišky, které vypadají jako tučňáci, a naopak jeptišky, které si vystačí s decentní sukní, svetříčkem a tím... tím, co nosí jeptišky na hlavě. To jsou džínové sestry, jsou hrozně chudé a není jim takové vedro. Vedro je vůbec výsadou našich středoevropských zemí. To v takové Anglii vedro není. Taky tam nejsou jeptišky, které vypadají jako tučňáci, díky králi Jindřichu osmému, jenž se chtěl rozvést se svou nepříliš pěknou první ženou, a tak vynalezl vlastní církev. No. A bylo. Ale zpět k počasí. Na podzim bylo v Londýně chladno, byť deště nebylo tolik, kolik jsem čekala, yés. A když jsem tam byla teď o víkendu, tak tam bylo velmi příjemně, oh yés, velmi příjemné počasí. Londýňané se o něm budou bavit ještě několik týdnů, zatímco vám snad na několik týdnů vystačí děsně obsáhlý report s asi sto padesáti fotkami z obou mých londýnských výprav, ano, z obou, prostě tady na to hrozně kašlu a stydím se. Tak už si to běžte přečíst.


29. 5. 2oo8 - Hanka, Linda a Šaratice!
Než mi spadl ten zatracený editor, ve kterém tohle píšu, měla jsem tady hezký příspěvek o tom, jak to sice vypadá, že PiNK zanedbávám, ale jak to vůbec neni pravda, protože strašně tvořím, takže jednou nastane den, kdy rudé slunce prorazí druhou temnotu, nebo tak nějak, a přijde velký update. Ale že ten den ještě nenastal, neboť jsem se zavázala zkoušet svou trpělivost a kreslim najednou pár věcí, k nimž si pouštím rozšířenou verzi Pána prstenů (která má asi čtyři hodiny) jako pozadí, střídajíc ho se slovenskou rozhlasovkou na totéž téma, a jestlipak už to není psychická porucha? Ale že jsem o sobě stejně nikdy neřekla, že jsem příčetná, a nikdy jsem příčetná nebyla, ani před třemi lety, kdy začal vznikat komix, dílo stvořené v krvi a potu a maté, za temné noci a mlhavého dne, kdy všechna naděje pominula. (OK, je to psychická porucha.) A ten komix, vyzvednut z hlubin šuplíku, vám nyní přináším na DrEAM PiNK.
A taky musím celému světu sdělit, že mě děsně pobavila nezaručená zpráva o grantu EU na dokázání pravosti Rukopisů! No to snad ne. A že jeden z nich je asi skutečně podvrh, ale ten druhej je pravej, představte si, akorát Hanka do něj čmáral novým inkoustem v touze ho zrestaurovat. Ach jo. Moh si ušetřit nervy. Amatérský archeolog... Indiana Jones by to určitě neudělal, ten takhle najít někde takový Zelenohorský rukopis, tak ho strčí do kapsy a nečmárá na něj... Ale o Indym Jonesovi mluvit nemohu. Ještě jsem příliš zasažena jeho posledním dobrodružstvím a vím, že mnozí ještě zasaženi nebyli. Mulder by měl radost ovšem. A šel by se zavřít do ledničky.
A to je všecko, prostě tak. Teď se seberte a vydejte se na dobrodružnou cestu do říše krále Alzheimera! Stejně tam všichni míříme.


7. 4. 2oo8 - O původu koberečků
Mám doma sbírku malinkých koberců. Přišly ke mně různými cestami a já je velmi zbožňuji. Jsou totiž všechny ručně tkané něčími prarodiči a mají duši. Tak třeba červený kostkovaný a modrobílý žíhaný, jejichž příběh je hoden románového zpracování. To jsem takhle byla na Velikonocích v Rejdovej, což je ves v horách, odkud pochází babička mého milého. Babička, jež mi je neustále dávána za vzor jako někdo, kdo chodíval asi třicet kilometrů pěšky s krávou na trh přes hory a většinu času bos. V Rejdovej byl sníh a babička měla na hlavě šátek a v pase zástěrku a pod sukní spodničku a seděla u pece. Bylo jí sedmdesát šest let, stejně jako mojí babičce, a všude měla koberečky, které utkala přes zimu na dřevěném stavu. Koberečky na mě koukaly a vypadaly naprosto jako sourozenci jednoho červeného koberečku, který jsem kdysi zachránila na hlídce v Druhém domě.
(Stál na druhé straně. Měli jsme od něj druhé klíče. Chodilo se do něj večer, když bylo uvnitř šero. A ticho. V Druhém domě bylo vždycky šero a ticho. Jakmile jsme za sebou zavřeli dveře, byli jsme Uvnitř, na Druhé straně. Dům ztichl a naslouchal našim krokům, čekal. My se posadili na postel pro dva do druhého pokoje ve druhém podlaží a tam jsme seděly a čichaly vůni starých knih, toaletního mýdla a navlhlých peřin. Dům čekal. Za rohem stál duch černovlasé paní a rozdával věci, po nichž jsme tajně toužili. Mně vybral dvoudílnou dámu z modrého skla a červený kostkovaný koberec.)
Jakmile jsem vyjádřila koberečkům obdiv, babička vstala, šla do skříně a jeden dlouhatý běhounek nám dala. A tak kobereček z Rejdovej putoval do Krakowa, kde se potkal s tím mým, červeným koberečkem. Jak tak na sebe koukaly, tak ten rejdovský, žíhaný, povídá: "Počúvaj, ty vyzeráš ako by si bol tiež z Rejdovej..." A můj červený kobereček na to, sice česky, ale se znatelným přízvukem, odpověděl, pomalu, a lovil vzpomínky zapadlé mezi hadříky: "Já jsem byl Kučerovic. Měli takovou slovenskou babičku..." "Tak to si z Rejdovej, nie?" na to žíhaný koberec. "Kučerovcov ja poznám." A tak oba leží hned vedle sebe, aby už je nikdy nikdo nerozdělil, dva koberečky, když ne ze stejné vesnice, tak určitě ze stejného kraje.
Kdo ví, kdo vás tkal. Malý modrý kobereček se dvěma planetami s povrchovými a hlubinnými doly, na nichž jsem ve fantazii zažívala úžasná dobrodružství, sedíc jakožto malá holčička na záchodě, například tkala moje vlastní babička. Přiznala se k tomu teprve nedávno. Tkala ho ve stejnou dobu, kdy začal tkát můj dědeček. Tkali spolu. Jinak než v Rejdovej. Jejich koberečky jsou měkké a chlupaté a většinou kvetou. Dědovy koberce jsou tu dva. Jeden je bílý a má na sobě růže. Druhý má hvězdy. Oba jsou vyčištěné a je jim prokazována velká úcta. Tkal je děda s obrovským smyslem pro humor, děda, který byl na Kubě a učil se sám francouzsky, děda, co měl hodnýho psa a včely a obrovskou zahradu s jabloní, ze které se dala po sousedových slepicích střílet malá nezralá jabka prakem, který mi děda udělal z tlustého izolovaného drátu. Děda, co mě pošťuchoval a na výstavě králíků mi dal napít piva (který bylo teda pěkně hnusný). Dědovi bylo osmdesát šest a umřel ve čtvrtek. A já tu mám jeho koberce a můžu na něj vzpomínat, jakej to byl děda. A jaká asi byla Kučerovic babička, když ještě bydlela na Slovensku a přes zimu tkala. A jak babička mého milého chodívala přes hory na trh. A jak moje babička učila dělníky ruštinu. Na tom, že by po člověku mělo "něco zbýt", asi fakt něco je.


1. 4. 2oo8 - Cesta tam a v čase zpátky
Ach, musím se svěřiti svému deníčku! Plynuly dny a plynuly noci, jak už to chodí, a osoba s rybičkama v hlavě zjistila, že chodí do práce. Výkopy v archeologickém nalezišti jí šly dobře od ruky, ačkoliv občas narazila na nějakou kletbu nebo sandál s morem, a tak dokonce přestala hrát svou oblíbenou hru Animal crossing a kopala, odklízela, oprašovala a žasla. Nebylo v těch časech co psáti. Nyní již je. Třeste se, ubozí smrtelníci.
Měla jsem, smutná, milého. Život bych dala za něho. Do ciziny se obrátil, potud - potud netuším, jak se to všechno sběhlo. I pojedete do královského města, řekl někdo, a budete tam bydlet. Ne, nebudete tam jako tůristi, to byste si ho málo užili, ha, ha! Budete tam pracovati. Teda, TY NE. Já ne, jo? No, v tom smyslu, v jakém chápe práci většina lidí, rozhodně ne. Nemluvím totiž zdejším jazykem. Ale mám tu lítačku na MHD, což pro mě hodně znamená. Když jsem byla v Londýně, získala jsem tamější Oysterku a dodnes si ji střežím jako oko v hlavě. Mám na ní 90p. Pro případ, že bych se tam vrátila. Nicméně v případě tohoto města se toho bát nemusím. Já tady totiž bydlím. Bydlím v ghettu. V pořádném a nefalšovaném ghettu, asi dvě stě metrů od proslulé továrny, již vlastnil pán, který měl snad nějaký seznam, či co. Naše ghetto je velmi hezké. Teče tu řeka Wisla, která není svislá, je vodorovná a zelená a ve tvaru paraboly (a paraboly JSOU zelené). Lidé tu mluví divně a mají podivné zvyky. Prodávají kuřecí prsa po dvou, nerozpojená, víte, a říkají jim "podvojná". V Tesku pro jistotu nemají kuřecí prsa vůbec, aby nás to nemátlo. Na poště vám za přepážkou nalepí na dopis známky a zeptají se vás, jestli chcete dopis nechat u nich, či zda si to chcete hodit. Biftek dělají tak, že svíčkovou rozřežou na co nejtenčí plátky, aby to vypadalo, že je toho víc. Na nejzajímavějším kostele mají nápis "Vejdi pouze kvůli modlení". Mají taky Planty, park, který si vysadili kolem dokola starého města, když jim někdo prozradil, že mít v téhle době hradby je fakt out, a hlavní náměstí, na kterém jsou v noci vidět hvězdy. Mají Wawel, úžasný královský hrad, kam člověk může zajít kdy chce a to docela zadarmo. Mají gruzínské restaurace s gruzínskou půllitrovou vincentkou. Je to velmi krásné město. Pořád tu je čemu se divit. To takhle jdete po ulici a spatříte stánek, ve kterém sedí tlustá zamračená paní, a vy si říkáte, proč se tak mračí? A pak si všimnete, že paní má nad hlavou nápis: PRASA. No, kdo by se tomu taky smál. Pak zase projdete kolem zastrčeného vchodu do antikvariátu, v němž visací cedulka slibuje: ZAPRÁŠÍME! Policisté tu předpokládají, že lidé ke všemu mají svůj osobitý důvod, a občas tento důvod chtějí vidět. Nebo celá ta věc s tím, že každého druhého tu zajímá jakási pilka nožná, což bude asi nástroj na amputaci, a Actimelem, který zde lidé konzumují, aby se zvýšila jejich odpornost. A stmívá se tu kdoví proč o dvacet minut dřív než v Praze.
A tak tu chodím, dívám se, divím a nefotím. Fouká vítr, z kterého mi mrznou ručičky, a tak nějak raději jen hladím řeku očima a nevytahuju foťák. Vždyť nemusím všechno hned fotit, jako bych to zejtra už nemohla znova vidět. Nejsem přece žádnej tůrista. Já tady bydlím.


1. 10. 2oo7 - Milý deníčku,
zase dlužím knížky dvěma knihovnám a venku začíná podzim. Pořád mám následky. Tamty. Podle Adélky mám boreliózu. Ona to musí vědět, protože už ji měla.
S Kačenkou a Zuzankou, kterou jsem rok neviděla, jsme si udělaly piknikový den, v rámci něhož jsme v Šárce chytily blechy. Od ovcí. Ovce byly smrdící a jejich vlna je zadarmo, když si z toho vyberete hovínka. Ale jinak jsou docela milé.
Všude jsou lidi. Nemám je ráda. Vydala jsem se na výpravu po svém lese a lidi byli i tam! Nikdy předtím jsem tam žádné modročerveně oblečené lidi nepotkala! Nejspíš tam šli na houby, kterých je nejvíc od roku 1986, kdy vyrostly děsně velké a všichni jsme je nadšeně sbírali, protože jsme nevěděli, že bychom neměli. Já jsem na žádné nešla, ale kamkoliv jsem utekla před lidmi, houby se mi vyloženě vnucovaly, stály mi v cestě a podobně. Mám nasušeno na celou zimu. Ale objevila jsem v lese nádherné místo. Bylo to za kapradím a hustým mlázím a bylo to tam celé zelenožluté a tiché a chladné a setmělé, jako v nejhlubším údolí, a přitom na hřebeni kopce. Potkala jsem tam laně a dívala se pěkně zblízka na ně. Houbaři takové věci prostě vůbec neocení, plíží se a dívají se na kořínky a pod kameny, shrbení, tvář skrytou před sluncem, bledé prsty svěsené nízko nad zem, oči propátrávající šero, a tak projdou šouravým krokem stovky mil lesem a cestu zpátky najdou jen podle odřezků ze své hostiny, aniž by jedinkát zahlédli koruny stromů. Glum byl původně nejspíš houbař.
Do našeho nového bytu pořád někdo chodí a nosí sem alkohol. Je to velmi zvrhlé a škodí to našemu zdraví. Pročež jsem vytiskla čajový lístek, jakože menu, a odteď se bude podávat jen čaj. Ne, že by mně to přímo lezlo krkem, ale jediný večírek, po kterém nezbyla hora nádobí, byl ten, na kterém ho Cellindra s Adélkou umyly. A přitom ten byl zrovna takový sprostý! Podával se tam zvrhlý desert s všeříkajícím názvem "Jahodový klátil", jenž je růžový a klátí se a u základny má kopeček jahodové zmrzliny, nebo dva, umístěné, jak vás napadne, a na špičce má šlehačku. Adélka však klátily chladila v mrazáku, což byl prý ten důvod, že byli takoví malí. Ehm ehm.
Harv se prokázal jako retardo, když hrál tenis na našem Nintendu Wii. Druhý den televize nešla zapnout. Už přes týden je zkratovaná. Netěší mě to, ale Harv za to vůbec nemůže. Zde je Harv, nový člen Los Retardos!



Ale šla jsem do kina, bylo to v pondělí odpoledne, byli jsme skoro poslední, kdo ten film neviděl, a tak jsme se sebrali a šli a bylo nás pět. V tom kině. A byl to Faunův labyrint. Ten film. Je to španělské a vyhrálo to různé ceny. Od svých asi deseti let jsem nezažila film, u kterého bych se bála, zakrývala si oči i uši, plakala pro vedlejší postavy, modlila se, aby scéna nedopadla tak, jak očividně dopadnout musela, a nechtěla ho vlastně už nikdy vidět, ačkoliv se mi strašně moc líbil... Doporučuju celým svým krvácejícím srdcem.
A ke krvácejícímu srdci jsem dobrovolně připojila poslední osmičku vlevo dole a všechny svaly a klouby dolních končetin. Z čeho je to první nevim, ale kdo mě zná, tomu je jasné, že to druhé bude zas z nějaké potrhlé šifrovačky. No jasně. Pořád ještě chodím jako po operaci kyčlí. Je to srandovní. Když si odmyslíte tu hroznou bolest. O mých bolestech podrobněji na REAL PiNKu.


28. 8. 2oo7 - Když je prázdno,
znamená to, že nikde nic není. Že na PiNKu nic není, protože můj dům je prázdný, můj notebook, má hlava, mé oči jsou prázdné, jsou prázdniny. A protože není žádná práce, od které by šlo utíkat, chodím a zírám na horizonty a do děr. Ale jsem neustále pronásledovaná realitou! A z toho nepíšu reporty. Ale pak přijde den... Vždycky přijde den, svítá v pět ráno a světlo mě spolehlivě vzbudí... Jsem strašně vymletá, přátelé. A to nepožívám žádné návykové látky v množství větším než jedno pivo po výletě v hospodě. Ne, že bych celé prázdniny jen někde lítala - spíš než to jsem se stěhovala, trpěla v rozmarech tohohle úchylného extrémního léta, přemítala o lidských věcech a o prázdnotě v mé hlavě a o tom, jestli se ještě někdy v životě vyspím a kdy si konečně dám týden, kdy nebudu dělat nic, abych se vzmapatovala ze zkouškovýho a věcí kolem. Upozorňuju, že ten týden ještě nepřišel. Má to následky. Například ta reportáž z prázdnin na REAL PiNKu...


31. 5. 2oo7 - Vidim rudě!!!
Včera se u mě, jak už se to tak ve zkouškovém stává, projevily dvě prudké potřeby: čumět do monitoru místo psaní seminárky a něco stvořit. Tak jsem se jala čumět na staré fotky, z nichž na mě hleděly a šklebily se obličeje mých přátel a kamarádů, zejména pak jednoho. Na něj jsem čuměla ze všech nejvíc a kopírovala si jeho (její) fotky do zvláštního adresáře. Načež vysublimoval komix. Má tu výhodu, že se nemusí kreslit. Stačí krást fotky. Tímto se omlouvám fotografům jako jsou Miles, Merlin, Alexka, Jarda H., Fajl, Cellindra a další, jejichž fotografie už leta střádám. Budiž jmenováni jako bezděční spoluautoři. Rovněž se omlouvám všem, kdo na těch fotkách náhodou také jsou. Jsou krásní, jsou sexy a všude jim to děsně sluší! Ehm...
Za námět děkuji Merlinovi, který tuším něco takového kdysi plácnul v autě cestou z Broumova. Jako že Myš je známá conová osobnost a měla by mít vlastní komix. Nebo to možná řekla Myš. O něm.

28. 5. 2oo7 - Piráti z Karibiku: Na konci vlaku
Tak jsem teda s Alžbětkou a cpt. Jackem Sparrowem oslavila jejich výročí (a zmtrvýchvstání) v Singaporu, nebo to bylo možná v jiném městě na Dálném východě, například v Bratislavě? Ano. Tam. Bylo to velmi povedené, ačkoliv jsem občas nekteré lidi nechápala, co mají za lubem. Miss Swann měla zas nehorázné štěstí jako vždycky. Největším jejím štěstím byl muž, jehož si nakonec zvolila (Alžbětka se škodolibě směje), a taky, že nebyla přestávka. V Čechách to hrajou s přestávkou, co je sice výhodné pro lidi s malým močákem a malou porcí popcornu, ale dle mého to vytrhne od děje.
Děj byl velmi nabitý. Moře se lesklo jako rozsypané náhradní díly do lustru z České Kamenice, vzduch se ani nepohnul. Ale naše loď, nesoucí hrdé jméno EC Jaroslav Hašek, se vytrvale ploužila k západu. Já jsem seděla v podpalubí a umírala horkem. Poslední zásoby vody mi zteplaly, kurděje se pokoušely i o mou učebnici sociologie výchovy. Všechno se zdálo ztracené, když Jacka napadl ten spásný nápad, že Dole je vlastně Nahoře, a rozhodl se převrátit Černou Perlu vzhůru nohama. Teda, kdyby lodě měly nožičky (u Perly ale jeden nikdy neví). Upřímně, jak Jacka jindy obdivuju za jeho nápady, tentokrát jsem tomu moc nevěřila, říkám, taková tvrdá loď, to byste museli vynosit všechna děla z podpalubí a nejlépe je přivázat do takeláže! Ale světe div se... A najednou bylo nahoře dole a já jsem zjistila, že se už nenalézám na svých pohodlných schůdcích vedle WC, ale na podlaze chodbičky ve vedlejším vagónu. No skutečně. Byla to velmi tvrdá podlaha. Ale vtom plachty konečně nabraly vítr!
Sebrala jsem poslední zbytky sil, bonbon s hroznovým cukrem a šla jsem si stoupnout k otevřenému oknu, kde jsem hleděla dálkám vstříc mnohem smířeněji, protože mi na hlavě přistála holubice se vzkazem od Adélky, že čtyři hodiny v přecpaném rychlíku jsou prd proti věčnosti, což mně velmi potěšilo. A s novou odvahou v srdci jsem přežila cestu až na konec světa (a na dno). A vím, že bych si znovu, ale tentokrát s místenkou v rukou, zapěla: Yo-ho, all together, hoist the colours hight, heave-ho, thieves and beggars, never shall we die!

A zde následují dvě věci, které nemohu vystát a ráda bych chytila, zakousla a roztrhala na cucky: 29°C v noci v mé kajutě a to(ho), co zapříčinilo požár Cutty Sark!

21. 5. 2oo7 - Bedna! PSPad! Bedna! Uč se, lemro jedna...
No jasně, sedím tady u toho a píšu report z šifrovačky a taky předělám komplet celou galerii, místo toho, abych dělala nějakou tu zápočtovou práci, že. Typické... Ale dá se takovej kus práce vůbec považovat za lenost? Kník... (PSPad je ta věc, ve které tyhle stránky dělám, takovej chytřejší notepad, kterej mění barvičky, když je něco špatně - asi jako Alžbetka po tahu.)

14. 5. 2oo7 - Krvavé dějiny aneb "Bloody history!" (Cpt. Elizabeth Sparrow, květen 1715)
Alžbetka tím samozřejmě myslela spíš něco jako "zatracenej dějepis!", já vim. Seděla o víkendu na balkóně a učila se na zápočtovou písemku, kteráou píšu zejtra. Naštěstí mě můj milý vzal na další romantické rande, takže jsem se odreagovala. Vzal mě do Slovenského národního muzea na výstavu! Wheeee! A opravdu - přišla jsem tam na jiné myšlenky... I Rousseau mi pak začal připadat jako velmi zábavný a logický človek...

1. 5. 2oo7 - První máj! První máj!
(o který vůbec nejde)
V poslední době už první máj není to, co býval. Všem jde jen o to, aby se omuckávali pod kvetoucími dřevinami, a do průvodu nikdo nechodí. Co já jsem se nachodívala s průvodem! Pamatuju si na jeden, je mi asi pět, jdu mezi vysokýma lidma, přes které vidím jenom modrou oblohu, nesu mávátko a mávám a mávám a chci taky lampionek, ale ona je v něm svíčka, což by mohlo chytit a shořet, říká maminka, a tys tomu tak tak unikla včera! Ne, tak dobře, to asi neřekla. Nicméně jsem tomu včera unikla zase. A to jsme si s prof. Alexkou oblékly své nejlepší šaty a vydaly se korzovat do města. Měly jsme mapu a do té jsme si kreslily, kudy jdeme. Vzaly jsme to přes Stromovku, kde se jsem se zděsila, protože ten ostrůvek, co je uprostřed rybníčku, není žádný ostrůvek, alébrž z něj stříká nějaká zchudlá verze Old Faithful! To mě teda zklamalo a nevím, jestli ještě chci přejít vodu a sednout si na něj. Hádejte proč. Pak se setmělo a my jsme si to namířily do jedné čarodějnické hospůdky, kde jsme dobře jedly, pivo pily a na různé naše přátele a jejich úspěchy připíjely ("ať si Narcissa užije při utrácení Malfoyovic jmění!" a další, už nepublikovatelné). A dostaly jsme voko. Pak jsme chodily různě po pamětihodnostech, kde bylo nejvíc mudlů, a nakonec pod kvetoucím kaštanem (nic lepšího nebylo) políbily se navzájem (to je nějaká Adélčina oblíbená básnička, ačkoliv v originále tam je "zabili jsme se") (myslím v Adélčině originále). No, takže jsem se taky omuckávala pod stromem. V jednu ráno. A velmi slušně! A nikdo nás nechytil a neupálil, protože byl zákaz pálení ohňů, což nám přišlo ohromně vtipné. Takže jsem to zase přežila. A dneska je první máj a všude je zavříno a já si nejdu koupit boty, ale neuschnu. A mám voko a to voko na mě mrká... (crazy little Bella!)

Přemýšlím, že by měl mít PiNK výstižnější jméno. Například Vaaleanpunainen. Co vy na to?

A ještě mám jeden problém... MLUVIT normovaným slovníkem a frázemi a držet se promyšlené struktury komunikace, kterou používají nadšené studentky mého oboru a oborů jemu příbuzných, pročež působí jako cvičené opice bez humoru, ale jejich styl mluvy je pozitivně sankcionován uznalými pohledy přednášejícího, nebo NEMLUVIT normovaným slovníkem a frázemi, nedržet se struktury, neobdržet uznalé pohledy, ale neztratit podstatu svého lidství - totiž spontaneitu a upřímnost, jdoucí mi ze srdce? To mě velmi neblaží... Jako že velmi... A na názory máte, přátelé, guestbook.

25. 4. 2oo7 - Z'áhady husitské menzy Jednota
Kdo by ji neznal, Opletalku, že. Postihla mě také ta čest, že tam chodím občas na oběd. Dnes se mi tam stala zvláštní věc. Ony se mi tam stávají ty zvláštní věci dost často, většinou to jsou dalmátské čufty. Dneska se mi stala koprová omáčka s bramborama. To mě velmi šokovalo. Ne, že by to nebylo dobré, bylo to docela poživatelné (byť někteří nyní tvrdíte opak dávivými zvuky směřovanými pod počítač). Dokonce by to ani nebylo dostatečně úchylné na zápis, kdybych při svém pravidelném pročítání archivního materiálu nakradeného v nejmenované severočeské městské knihovně, týkajícího se předmětu mého výzkumu na jistý seminář - totiž kytlického lékaře - spisovatele Hermanna Otakara von Stau, neobjevila důkaz, že i ON alespoň jednou zavítal do Opletalky a dal si tam oběd!!! A soudíc z data zápisu to i přežil. Rovněž to podává důkaz i o faktu, že Opletalka existovala už v padesátých letech, a také že její "nová" výzdoba zářivými malbami letních krajin s bělouši a makovým polem jsou jen zrestaurované, nedávno odkryté fresky, o jejichž stáří se bojím spekulovat. Zde tedy zápis, uvedený pod básní Neurokinetická veverka v prvním vydání autorovy stejnojmenné sbírky, kterou si H. O. von Stau zřejmě koupil, aby měl alespoň nějakou tržbu (že to nebyl autorský výtisk vím proto, že vlastním ještě jednu tuto sbírku, která je popsaná podstatně víc).

PONDĚLÍ: 19.03.
Polévka: Uzená s rýží (ochutnal jsem a můj jazyk se změnil v kostičku masoxu)
1. 100g Hovězí pečeně orientální, knedlíky houskové (vskutku orientálně vypadající, na knedlících malé tanečnice s cinkajícími penízky kolem boků s příchutí papriky a kari, knedlíky oschlé studem)
2. 100g Vepřové maso po pastýřsku, rýže dušená (pastýři dokáží uvařit vajíčko, až je bílek hnědý... maso chrochtalo blahem z takové spousty hrášku... rýžina asfyxie mě dojala)
3. Smažený karbanátek, bramborová kaše, okurka (kaše se přímo před mýma očima transformovala zpět do brambor, které se vznesly z talíře a skočily zpět do monstrózní bubnové pračky, kde byly uvařeny; okurka změnila se v hromádku zelí)
4. Kynuté ovocné knedlíky s tvarohem (ukradeno před mým příchodem)
V. Sójová pánev “Šanghaj“, smažené hranolky nebo rýže dušená (spousta zadusené rýže; typ pánve, na kterém byla soja smažena, byl jistojistě "Šanghaj", jako forenzní důkaz uvádím fotografii spáleniny na levé polovině cibule; trachea zcela rozdrcena)
Moučník: Sušenka (ne)
Nápoj: Čaj nebo čaj ochucený (po přefiltrování byl schopen sestavit jednoduchou větu; dva bělouši prohánějící se makovým polem zařehtali mu na pozdrav)

Naprosto mě to nadchlo. Von Stau zřejmě chodil do Opletalky, když si dodělával po válce na UK lékařské vzdělání. Oh... můj vztah k dotyčné menze to naprosto změnilo. Teď vím, že chodím do menzy s tradicí. Tím myslím jídelníček.

22. 4. 2oo7 - "Ti motýli maj křídla jako spečený sušenky,"
řekla Adélka. Nevím, jestli jí mám věřit, protože proč by se na to lidi jinak chodili koukat? V Anglii možná mají spečený sušenky, ale na co je vozit do botanický zahrady až do Prahy, zvlášť, když je to tak kurevsky do kopce...? Tak na to jsem v sobotu nepřišla. Zato jsem přišla na spoustu dalších věcí, například na to, že i mě pronásleduje Pachelbel. Myslela jsem, že to napíšu všecko sem, ale pak jsem si řekla, že by se to sem nevešlo, takže je to asi jaksi velmi v REAL PiNKu.

Říkala jsem vám někdy, jak mě, když vynecháme Pachelbela, pronásledujou písničky? Dělala mi to jenom Tori, ale dneska mi to udělali Cranberries. No prosim, je libo citát?

Seems like yesterday we were 16
We were the rebels of the rebel scene
We wore doc martens in the sun
Drinking vintage cider having fun

Na Vintage Cider chodím v těch svejch martenskách do Krakatitu. Akorát už jsem na to moc stará. Ovšem na druhou stranu, kdo to nedělá, že, v Anglii, nebo odkud ona je, ta pani... A odkud se vozí do Čech ten Cider (takže nejen chcípající motýli). Ale já nechci věřit v sociologii a kulturní antropologii. Dnes věřím v banánové coffee latte.

A děkuji Cell a Harvovi za chválu na PiNK a mou osobu. Velmi velmi moc :-*

16. 4. 2oo7 - V sobotu se uskutečnila další výprava do Zóny. Vrátila jsem se teprve teď, protože cesta zpět do civilizace není jednoduchá ani se zásobami výživných cestovních sušenek Mäta. Nevím, jak jsme si mohli myslet, že už Zónu známe! Se stalkerem, který nás měl tentokrát provázet, jsme se měli sejít v jeho "základně", jednom z ještě obyvatelných domů v celkem bezpečné a přehledné okrajové části města. Už na samém počátku jsme ale Zónu podcenili. Strávili jsme spoustu hodin čekáním na potulný autobus, který měl podle všech předpokladů projet naším bezpečným stanovištěm, starou zastávkou, kterou jsme již znali z minulé výpravy. Nicméně nestalo se tak. Ke stalkerově základně jsme se tedy dostali pěšky a se zpožděním, což našeho ještě navíc rozespalého průvodce moc nepotěšilo. Posadili jsme se v jedné z místností na zem a dívali se, jak stalker obědvá a prohlíží a zkouší přístroj na detekci jistých jevů, který jsme mu přinesli. Vrhal po nás pobavené pohledy. "Vysmíváte se smrti", četla jsem v jeho očích, "ale to je přesně ten způsob, jakým vás Zóna dostane..." Konečně pak bylo sbaleno všechno nutné vybavení a my se pod jeho velením vydali do dosud neprobádané oblasti kolem řeky. Měli jsme se tak dostat k partě jiných stalkerů, kteří nás vedli na mé první výpravě, a setkat se s nimi na jižním okraji Zóny, kde seděli u staré silnice a popíjeli kofolu. Jak mírumilovně a poklidně to znělo...
Náš stalker měl s sebou vozík s přístroji, který jsme střídavě tlačili všichni. Pořizovala jsem fotodokumentaci a najednou jsme si povšimli, že jsme se dostali do oblasti, která nám něco připomíná, musíme tedy být blízko. Jenže v tom prokletém městě připomíná jeden dům druhý, stejná ulice střídá další stejnou ulici... "Tak vy si myslíte, že to tady znáte?" Prohodil stalker sedící teď na svém vozíku. Ušklíbl se, ani se s námi pořádně nerozloučil a nechal nás samotné. Vyrazili jsme mezi oprýskanou šeď pripjaťských věžáků. Okamžitě na nás padl stísněný pocit střídaný panikou, že jsme vlastně v nějaké úplně jiné oblasti, než s kterou jsme počítali, nemáme jídlo a slunce se pomalu kloní k západu. A do toho pořád to neustávající pípání dozimetru... Naštěstí nám ještě fungovala vysílačka. Mezi praskotem a poruchami jsme zachytili hlas jednoho ze stalkerů, a když nás později objevil polomrtvé strachem mezi domy a poněkud nebezpečně houstnoucí vegetací, byli jsme šťastní, že tentokrát nám to prošlo. Tentokrát ano... Hlavně taky proto, že nám půjčil dvacku na kofolu.

1o. 4. 2oo7 - Jsou věci, které za peníze nekoupíte...
Na všechno ostatní je tady Hlavní nádraží. Nejen že se tam dá zakoupit lístek na vlak na východ, ale také je tam takový velkoobchod se sny, hned vedle Fantovy kavárny. Našla jsem tam velmi fialové bellatričko a zcela náhodou takovou moderní věc, které se říká legíny a nosí se pod sukně a různé plandavé věci. Velmi se mně to líbí. Chtěla jsem poslat mamince fotku svého nového oblečku (až na ty boty, ale mně všechny "balerínky" přijdou jako předražené cvičky bez podrážky), no, víte, každý si v poslední době zkouší, jaké to je být emo, ale jak jsem to otevřela v tom proklatém návykovém fotošopu, tak z toho zas vzniklo... něco jinýho. Já nejsem Narcis(a)! Já jsem... já jsem říkala, že mi hrabe z toho Pottera.

7. 4. 2oo7 - Gympl je zlo! To jsem teda věděla už když jsem na něj chodila, ale teď si představte ten sraz po asi pěti letech (prakticky po třech měsících, protože poslední byl v prosinci), na který mělo teoreticky přijít asi 15 lidí, přišlo jich asi osm, z čehož čtyři to zalomili v jedenáct a zbytek, úplně ten samý co minule, táhl městem po hlasitejch klubech (místo Domova Havana, místo Emca nonstop večerka s koblížkem a chlebíčkem - už se uklidňujeme), hrál fotbálek, tancoval u tyče, běhal kolem ježka, ztrácel svůj zlatý déšť a vedl filozofické rozpravy na téma "no to byl ale pěkně blbej nápad, jako, s tou poslední lahví vína, Pádli!". Zase jsme to vydrželi do šesti dvaceti, kdy mi jel první autobus domů, ale byla nám děsná zima a kašleme na nějaké srazy aspoň na dalších pět let :)

6. 4. 2oo7 - Záludnost výpočetní techniky aneb Proč PiNK spinkal? Stal se mi totiž takový hloupý, ošklivý, zkrátka nepěkná věc :( Můj malý notebooček se náhle začal vypínat jen tak, z ničeho nic. Dala jsem ho tedy reklamovat, i putoval pendolinem do Ostravy, pyčo, kde strávil spoustu dní. Mezitím jsem za pomoci přátel z kanálu (IRCového) složila provizorní comp. Krabice compová pařila Misery, jež o ní tvrdila, že je úplně v pohodě. Nebyla. Byla to spíš stáj než comp a tamější koně mě šíleně vytáčeli!!! Na každé mé zoufalé zavytí jsem dostala odpoveď, že "mně to ale nedělalo", což bylo děsně děsné. Navíc FTP si se mnou přestalo rozumět a reagovalo na mě jen po zaklínání...
Jednoho večera Stáj provedla autodestrukci. Chtěla jsem ji následovat. Naštěstí retardos vygooglili, kde je chyba, a hned druhý den proběhla záchranná akce, při které matfyzák AE udělal ze zbytků Stáje Puzzle, počítaček složený z majetku dvou osob. Puzzlátko, počítačkova nová osobnost, byla taková hodná, milá krabička se základními funkcemi. Funkce "Photoshop a ovladače na tablet" mezi nimi bohužel nebyly. Jenže mezi nimi byla funkčkní tiskárno-kopírko-scannerka Pixma, která předtím zaboha nešla nainstalovat na notebooček, a ta měla prioritní postavení, anžto bylo zkouškový a odevzdávaly se zápočtové práce. A tak když se notebooček, zbaven asi tuny prachu (O_o mně teda lidi řikali, že se compy nesměj luxovat...), vrátil zOstravy, pyčo, musel, chudinka, čekat a čekat...
Čekal, než si konečně koupím flashku, abych mohla dostat vesměs školní data z Puzzlátka, čekal, až začnu chodit s informatikem, aby mi na něj mohl nainstalovat jen tak mimochodem tu Pixmu, až to nakonec všechno dobře dopadlo a já se můžu konečně zase věnovat PiNKu, aniž by mě mezitím nějaká technika vytočila k pláči a skřípání zubů. A víte co? Mně je teď líto to Puzzlátko zase rozebrat na části patřící Misery a části patřící AEmu :( Chudinka Puzzle :( To je nějaká porucha, ta personifikace. To jsem četla v Říčanovi...

ŇůS

8.10.08: Další čtyři nové tužkoakvarelové obrázky. Tablet mi jde, ale naprosto ho zneužívám k práci. Což je prý to, za co vám někdo zaplatí. Hm. Takže domácí práce pravděpodobně vůbec není práce...

6.8.08: Čtyři nové vobrázky a jeden report z vlhkých a studenýýýých prázdnin. Nejde mi tablet!!!! (šílený smích) Nejde mi tablet!!! To je mi novina. A tak kreslím zas na papír, áááááááá, prozřetelnost se mě snaží donutit kreslit na papír!

1.4.08: Dva nový vobrázky způsobené novým tabletem a též nová, čerstvě z polorozpadlého originálu přepsaná povídková sbírka Hermana Otakara von Stau Tři spíže na vás čekají v GrEEN.

6.10.07: Co to máme? Máme nový index vobrázek! Ó, my se máme. A taky máme celou novou sekci o literatuře - úžasné dílo spisovatele Hermana Otakara von Stau! Neskutečné čtení o neskutečném, ehm, tedy, skutečném básníkovi.

1.10.07: Vypadá to jako php, ale není to php. Co je to? REAL PiNK.

6.6.07: A odteďka vypadá DREAM PiNK zase jinak :) Cellindra. Nechte se inspirovat! Naučte se php, do háje! (To je... lepší způsob, jak předělávat takové věci.)

21.5.07 - Odteďka DREAM PiNK vypadá hůůplně jinak...

později 23.4.07: V DREAM PiNKu je nový vobrázek. Výroba guestbooku mě tak vyčerpala na těle i duchu, že jsem nemohla již dělati více, nežli čmárat do fotošopu fialové čáry...

23.4.07: Máme GUESTBooK! Protože Cell pravila, že je škoda, že ho nemáme. Tak už ho máme. Tak tam můžete třeba někdo něco napsat ;)

22.4.07: V REAL PiNKu je teda, když už to tak jaksi vyšlo, reportáž z velice dlouhého víkendu, kterého se neúčastnilo moc Retardos, ale to nemohlo ubrat na jebnutosti toho celého. Jenomže ona by tam měla bejt předtím reportáž z Fénixconu, která už tam chybí jaksi ponědud dlouho. Tak já ji tam pak šoupnu a vy budete dělat, jako že nic, OK?

8.4.07: Ohhh, dneska jsem celý den seděla u compu a vyráběla sekci LoS RETARDoS. Zjistila jsem, že po půl roce bez kontaktu s tou černou řečí je to poněkud fuška. Chová se to nelogicky a tak. Naštěstí mám své vlastní IT retardíčko, které mi na začátku poradilo a pak už to šlo *** Tak jo. Tak šup tam!

6.4.07: Z mé půlroční bezkompovitosti (nesouvisí s kompostem) vznikly aspoň nějaké tužkoidní skenované věci. Tužka je stejně nepřekonatelná věc... So, ček the gallery!

13.10.06: Zapínám všechny své mozkové obvody, našež si nevšimnu, že padám do vody... respektive do sněhu. v REAL PiNK přibyly reporty ze současné Haluze, ale i z jednoho dávno, dávno minulého Silvestra. Viz Archiv 2oo5!

14.9.06 - Asi mě jebne, anžto jsem zjistila, že kvůli mému šílenému rozlišení vypadá PiNK jako stránka pro prvňáčky, moji zlatí Retardos se neobtěžují mě na to upozornit (ačkoliv jsem to tušila), ale myslí si, že "to dělám schválně tak velký, abych na to viděla"... Takže teďka celej PiNK předělávám tak, abych to já měla maličký, ale ostatní to měli tak akorát. Uáááá! Je to strašné.

13.9.06: V REAL PiNK přibylo několik reportů z akcí Retardos.

Večer.středa.letos - DREAM PiNK jede, kromě Snejpkemixu, kterej mi dělá nějaké problémy, drze. REAL PiNK bude blog. Budem tam se sestrama psát své postřehy. Dneska jsme neviděly ani jednu epizodu CSI!!! Tak si jdem nějakou pustit.